Příběh Třistaosmičky - Slyšte příběh o sedmatřiceti letech na osobních vlacích, pádu do točny a blesku na boku.

 

 

Je to příběh, co není pro masy. Můžeš být praštěný kolejnicí, s tváří ošlehanou všemi těmi vůněmi léta, co se víří podél soupravy poslušně vlající za vpředu dunícím dvanáctiválcem, nebo ti jen kdysi učaroval ladný tvar brejlí. Možná potom pro tebe budu srdcovka, jako pro pár chlapíků, kteří mě získali. Ale začnu popořádku.

Psal se rok 1976, když se v pražských závodech Českomoravská-Kolben-Daněk už osmým rokem podle předloh českých inženýrů kompletovaly lokomotivy, pojmenované podle charakteristického designu stanovišť strojvůdce zcela výstižně – „Brejlovci“. Sama jsem se narodila na začátku páté série této pozoruhodné řady, aby mě provázelo číslo 308. Pak přišel 30. červen, den přivítání se zástupci depa Turnov, kam jsem byla přidělena spolu se sestřičkami 302 počínaje a 310 konče. Všech devět nás do Turnova přišlo v rozmezí jednoho měsíce a brzy jsme se začaly podílet na vozbě osobních vlaků mezi Turnovem a Prahou.

To bylo naše hlavní poslání, pro které nám uvolnily místo „bardotky“ T478.1, aby putovaly povětšinou do libeňského depa.

Samotný převoz z ČKD si jeden ze dvou zúčastněných strojvedoucích vybaví i dnes: „Vědět, že to jednou k něčemu bude, dělal jsem si zápisky. Ale něco si vybavím i tak. Na sklonku června jsem měl jet do Pardubic pro vysvědčení z večerní průmyslovky. Když jsem se od hlavního strojmistra dozvěděl, že mám s kolegou jet do Libně přebrat nové „brejlovce“ T478.3307 a 308, udělal jsem vše pro to, abych se ze školy uvolnil. Na den převzetí v ČKD i pro druhý den traťových zkoušek nám vyšlo krásné počasí. Ještě jednou se mi poštěstilo být u přebírání nové mašiny, po dvaceti letech u řady 714, ale s „brejláčema“ – nesrovnatelné.“

loko 01

Ovlivněna dobou, sjela jsem z prken závodu v rudém nátěru lesknoucím se na všem kromě podvozků. Ze záměru vykonat moje technicko-bezpečnostní zkoušky na okruhu ve Velimi sešlo, a tak se mnou přejeli do Hradce. Odtud jsme na druhý den vyrazili ke Stéblové, ze které jsem se prohnala k Opatovicím zkušební rychlostí až 115 km/h. Odpoledne mě v Hradci zařadili na přípřež rychlíku z Brna do Liberce, abych kolegyni 307, které byl svěřen osobní vlak, předjela ve Staré Pace. V Turnově mě čekal ostrý start v turnusovém nasazení místo stroje T478.1186, která o pár dní později depo opustila.

Domovskou se mi pro následující roky stalo prakticky výhradně rameno do Prahy-Vysočan, kam jsem dopravovala osobní vlaky,

zatímco rychlíky po léta zůstávaly v režii pražských lokomotiv a motorových vozů.Z monotónní dřiny mě po letech vytrhl až pokles počtu turnusových „brejlovců“, a tak jsem skončila ve vozbě „letmo“. Ještě dřív se mi ovšem přihodila kuriózní událost.

V říjnu 1984 pan strojvedoucí u nás v depu odešel do mých útrob kontrolovat vstřikovací čerpadla. Nechána na pospas působení gravitační síly jsem se nezabrzděna rozjela proti nepostavené točně. Protržená plná nádrž brzy vytvořila jezírko nafty na dně točny a moje neobvyklá poloha svolala dav lidí. Většina z nich už zapomněla, ale na mém rámu zůstaly stopy ještě dnes a jeho křivosti si snadno všimnete.

 

 

loko 01

„Bylo to v říjnu 1984, přesný den si už nepamatuju. Mašina byla právě plně vyzbrojena naftou. Nebožtík strojvedoucí Libor Polák odjel od čerpačky před točnu, která pro něj ještě nebyla postavena. Asi špatně zatáhl rukojeť přídavné brzdy a odešel do strojovny zkoušet vstřikovací čerpadla. „Tahal za hřebínky“. Otřesy odbrzdily rukojeť přídavného brzdiče a mašina se pomalu dala do pohybu, aniž by to Polák zpozoroval. A byl v točně. Naftová nádrž se roztrhla o paprsky kolejnic, nafta vytekla. Okamžitě se tam seběhlo celé depo. Nosili jsme ze skladu Vapex a zasypávali.“ -- Takto událost popsal s odstupem třiceti let očitý svědek.

 

Začátek devadesátých let se nesl ve znamení rekonstrukcí už přeznačených lokomotiv 753 na řadu 750 s elektrickým vytápěním. Na mé maličkosti byl celý proces úředně dokončen ke 14. říjnu 1991. To bylo ve spojení s příchodem zbrusunových vozů řady 842 také důvodem, proč jsem o tři roky později, k 1. červenci 1994, po 18 letech služby zde, byla odejita z turnovského depa do Krnova. V novém působišti mě čekala opět především vozba v osobní dopravě a neuběhly ani tři roky, když jsem směřovala do ČMKS, závod Česká Třebová na opravu rozsahu MH. Vzápětí jsem se začala pyšnit novým nátěrem v kombinaci červená se žlutými pruhy, na bocích stylizovaných do tvaru blesků. Od jeho získání v roce 1997 mě charakterizuje až dodnes a mohu jen přemítat, co mí noví majitelé vymyslí jiného.

Působiště v Krnově mi zdomácnělo na bezmála 6 let. S předáním lokomotiv řady 749 do Krnova jsem se tu stala nepotřebnou a já v červnu 2000 putovala do své předposlední štace, Brna-Maloměřic. Dlouhých jedenáct let jsem pod hádeckým lomem účinkovala zdánlivě ve stínu kolegyň řady 754 a také jako častá náhrada za motorové vozy. Ve skutečnosti se mé najezděné kilometry přičítaly velmi rychle, protože neschopností turnusových vozidel byl bezpočet. Z provozu mě na drahnou dobu vyřadilo až odeslání do nymburských dílen na přelomu let 2006 a 2007. Po návratu se na mých úkolech mnohé nezměnilo, ale s tím, jak provoz maloměřických „čtverek“ ztrácel lesk, klesalo i mé využití.

loko 01

A tak opět zkraje léta jako při všech mých přesunech, došlo v červenci 2011 k mé poslední redislokaci pod hlavičkou s písmeny ČD. Útočištěm se mi stal Bohumín a výkony mi byly ještě méně častější náhrady za lokomotivy řady 754 a k tomu občasné napěťové výluky. Z moci úřední jsem se v listopadu 2013 stala ze dne na den pro Dráhy nepotřebnou, byly ze mě odsáty provozní kapaliny a později následoval transport spolu se strojem 750.042, který potkal stejný scénář, do depa v České Třebové.

Hlodající nejistota mého dalšího osudu však skončila již po dvou měsících, když v lednu 2014 dorazil na nábřeží k Vltavě dopis, ve kterém byl projeven zájem o odkoupení „brejlovce“! V reakci na něj České dráhy odkázaly na mě. Podél ředitelství uplynulo ještě hodně vody, než jsem v únoru 2015 s ulehčením opustila koleje třebovského depa. Zamířila jsem, velmi symbolicky, mezi muzejní exponáty, které sdílí koleje v rotundě (ne)opuštěného depa Turnov. Po jedenadvaceti letech od chvíle, kdy jsem odtud odjela, si můžu snít, jaké další plány se mnou budou mít moji noví opatrovatelé…

 

 

 

 

 

 

 

 

Na závěr končíme tím, co bylo ve skutečnosti na samém počátku. Tímto jednoduchým předávacím protokolem bylo potvrzeno převzetí nových lokomotiv T 478.3307 a T 478.3308 turnovským depem. "Sestřička" Třistaosmičky bohužel v životě stejné štěstí neměla - po nehodě byla v devadesátých letech zrušena.

protokol